Sál pro pohybovou praxi se pozná dřív, než v něm někdo začne cvičit. Rozhoduje o něm především podlaha. Dřevo položené na roštu mírně pruží a tlumí dopady, beton nebo litá stěrka jsou tvrdé a všechno, co se odehrává v kleku a v lehu, se pak přenáší přímo do kloubů. Kvalita povrchu se nejlépe ověří bosou nohou: pod chodidlem má být cítit rovina bez výrazných spár, hladký, ale ne kluzký materiál a teplota, která nenutí stahovat prsty.
Druhým parametrem je zvuk. Vysoký sál s omítnutými stěnami a velkými skly vytváří dozvuk, ve kterém se pokyny rozmazávají a každý pohyb podložky zní hlasitěji než hlas vedoucího lekce. Textilní závěs, dřevěný obklad nebo jen police s deskami podél jedné stěny dozvuk zkrátí natolik, že se dá mluvit polohlasem. Ticho v sále není absence zvuku, ale stav, kdy je slyšet dech — vlastní i sousedův — a nic hlasitějšího ho nepřebíjí.
Třetí je světlo. Ostré horní zářivky mají jednu praktickou nevýhodu: v lehu na zádech svítí přímo do očí a oči se pak brání i pod zavřenými víčky. Proto se ve většině sálů kombinuje boční denní světlo s možností ho ztlumit a s teplým osvětlením u stěn. Během rozehřátí bývá světla víc, v závěrečném spočinutí méně. Změna hladiny světla je sama o sobě signálem, že se mění fáze lekce.